Rozhovor s Attilou Zinčakem

Rozhovor s Attilou Zinčakem

V novém rozhovoru ti představíme dalšího talentovaného fotografa. Tentokrát si popovídáme o práci a budoucích plánech Attily Zinčaka. Tento mladý a úspěšný fotograf je typický svými uměleckými fotokolážemi, které vybízí k využití fantazie a zamyšlení. Za sebou má dokonce také několik úspěchů. Můžeme zmínit například to, že se jedna z jeho fotografií dostala  mezi TOP 35 z celého světa v kategorii konceptuální fotografie v mezinárodní soutěži 35AWARDS pro rok 2020.

Attila se nejdříve věnoval studiu digitálního designu v našem milovaném Zlíně na Univerzitě Tomáše Bati, odkud pokračoval na Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, kde se zaměřil na magisterské studium oboru reklamní fotografie. Dnes se živí jako grafik a fotograf. Sám o sobě říká: “Jsem celý kreativní tým. Jsem fotograf, retušér, grafický, digitální a motion designer, kameraman, střihač a tiskař.” Jeho kompletní portfolio si můžeš prohlédnou zde.

A protože nás jeho dovednosti i originální tvorba zaujala, napadlo nás tohoto multitalentovaného umělce trošku vyzpovídat. Užij si přátelský rozhovor:

Je až neuvěřitelné, kolik oborů je ti blízkých. Živíš se všemi, nebo některá z nich převažuje?
“Pracuji v agentuře, takže momentálně opravdu využívám téměř všechny dovednosti. Je pro mě ale důležitý nepřestávat s uměním a soustředit se ve volnu hlavně na uměleckou tvorbu.”

Jak ses dostal k focení?

“Strašnou oklikou. Na základce jsem nesnášel výtvarku, vždycky to pro mě byl čas, který musím prostě přežít. Jenže v devítce jsem udělal třídní trička. No a na střední grafický škole mě začalo bavit záškoláčit v opuštěných budovách a fotit si je. Tak takhle to celý začalo.”

Tvoje fotografie vznikají velmi často montážemi. Jak při focení a následné tvorbě finálního výsledku obvykle postupuješ? Máš vše v hlavě od první chvíle?

“Nejdřív je nápad. Ten si zapíšu do poznámek, kde na mě daný nápad čeká třeba i půl roku, než ho chudáka konečně zrealizuji - někdy je nápad totiž moc složitý a vyžaduje přípravu nebo čekání na sníh apod. Samotná kompozice vzniká až při focení, kde si dovolím vždycky trochu improvizovat, to mě na tom totiž strašně baví. No a během focení pak sám na sebe nadávám, co jsem si to zase vymyslel! Protože končím kolikrát v bahně, v popelnici, zavalený sněhem, … Po focení jdu co nejdříve na postproces, přičemž už během focení mám tak nějak v hlavě, jak bude fotka finálně vypadat. Málokdy se mi stane, že sednu před počítač a nevím.”

Jak bys popsal styl svojí práce?

“Zábava. Hlavně zábava. I když to, co fotím, je šílená depka, tak s přáteli je to hrozná sranda. Vždycky se u toho moc dobře bavíme, vznikají hodně bizarní situace. Posledně jsme procházeli parkem s Eliškou (kamarádka i modelka v jednom), která byla nalíčena jako zombie a nesli jsme s sebou židli, tak jsme se na ni posadili při čekání na zelenou na přechodu. Kolemjdoucí se smáli, my taky. Po focení jdeme kolikrát ještě něco podniknout, takže je to pro nás takový dobře strávený volný čas.”

Měl jsi vždycky k umění blízko?
“Vůbec. Byl jsem přesný opak - sportovec, co nesnáší umění a nechápe ho. Na střední se to definitivně zlomilo.”

Kde hledáš inspiraci?
“Důležitý je vnímat. Žít. Prožívat. A bohužel to platí i pro těžké životní situace, nejen pro chození na výstavy apod. Inspirace je všude kolem nás, jenom musíme nechat mozek, ať dostatečně dost vnímá svět kolem a on už z toho pak něco vykouzlí. Nechávám to na svém podvědomí, ať si toho guláše všech vjemů a informací vezme a spojí co chce.”

V jednom z rozhovorů jsi prozradil, že se neustále snažíš vystupovat z komfortní zóny, kdy jsi z ní vystoupil naposledy a jak tato výzva dopadla?
“Před rokem jsem se přestěhoval do centra Prahy, na Letnou. A na mých fotkách se docela dost objevuje moje nahé tělo. Už asi víte, kam tím mířím. Nedávno to bylo teprve poprvé, co jsem se kvůli fotografii svlékl v Praze. Je to pro mě docela jiné než se svlékat na malém městě, kde kolem vás projdou tři lidi za den. Tady v Praze jste na očích všude. Je to adrenalin, ale co pro fotku neuděláte, že jo.”

Co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch?

“To bude určitě změna myšlení. Dřív jsem hodně dával na rady ostatních a příliš se mi nedařilo, resp. teď, když už poslouchám zásadně sám sebe a svou intuici, daří se mi mnohem víc.”

Svá díla jsi vystavoval už několikrát, naposled dokonce v Kasárnách Karlín. Nedávno ses ale na sociálních sítích zmínil, že nikdy nešlo o tvou vlastní výstavu. Při této příležitosti jsi však prozradil, že na své první samostatné výstavě pracuješ. Můžeš nám o ní něco prozradit?

“Ježíšek neexistuje. A Vánoce už nejsou co dřív. Když Ježíšek existoval - pro dítě, kterému rodiče ještě neřekli pravdu - byly Vánoce magické. Teď, když už dítě zná skutečnost, jsou Vánoce hezké, ale už nikdy během nich nezažije ten původní, nadpozemsky magický pocit. A to platí pro vše, co ztratíme. O tom je ta výstava. O pocitu absence. Kolikrát nám něco chybí, aniž bychom přesně tušili co a proč. Tuhle existenciální otázku si pokládá mnoho mých vrstevníků a já se do toho rozhodl šťouchnout a dloubat se v tom. Výstava se otevře vernisáží 3. 6. v 18 hodin v galerii RECesse na Praze 6 a potrvá až do konce září.”

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

“Chci expandovat z digitálu do fyzického světa. A tentokrát to nebude žádná depka. Při výstavě tohoto souboru, který chystám, se budou podávat velice speciální a netradiční čaje, které určitě nebudete chtít pít. Bude to jiný. Bude to čajovnický. Bude to jazykový.”

Děkujeme Attilovi za milý rozhovor o jeho práci. Věříme, že tě inspiroval stejně jako nás. Budeme se těšit na připravovanou výstavu. Pokud tě zaujala,můžeš mrknout na další informace zde.